OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je poměrně těžkým úkolem dlouhá léta charakterizovat alba UNLEASHED a přitom se příliš neopakovat. Ikona severského death metalu se vytrvale drží svého žánrového minimalismu jako pověstný čert svého kopyta, s buldočí vytrvalostí obchází stále dokola svou přesně vymezenou stylovou ohrádku a sveřepě ignoruje veškeré dění za jejími skromnými hranicemi. I přesto se přísně konzervativní Švédové nedokázali vyhnout (zejména pak v post–comebackové fázi své kariéry) několika výraznějším kvalitativním zaváháním. Zejména pak „Hell´s Unleashed“ a „As Yggdrasil Trembles“ do výkladní skříně stockholmských vytrvalců zcela jistě nepatří. UNLEASHED se ale vždy dokázali vzchopit a slabší desku okamžitě vyvážit mnohem silnějším materiálem – vzpomeňme na košatý epos „Midvinterblot“ a dále pak na zatím poslední, nezvykle nabroušenou kolekci „Odalheim“.
Letošní novinka „Dawn Of The Nine“ není zázrakem, ale zároveň ani žádným velkým propadákem, bez velkého přemýšlení ji můžeme zařadit někam po bok „Sworn Allegiance“, čili máme co dočinění s více méně průměrnou deskou UNLEASHED disponující několika slušnými skladbami, ale současně i levnějšími vycpávkami.
„Dawn Of The Nine“ nevládne zrovna nejsilnějším začátkem, zahajovací kompozice „A New Day Will Rise“ je poměrně nemastnou/neslanou záležitostí, následující „They Came To Die“ pak rovnou spadá do kategorie diskontních odrhovaček, na které UNLEASHED bohužel mají již nějaký ten pátek nepříliš lichotivý patent. Vše se začíná obracet k lepšímu až spolu s příchodem třetí položky „Defenders Of Midgard“, kde se Švédové konečně oprostí od jednoduché přímočarosti a vsadí na rozmáchlejší, výpravně–epickou notu.
Nevím jak vy, ale pokud se řekne „Odalheim“, hned si vybavím ostřejší skladby typu „White Christ“ či úvodní „Fimbulwinter“, jež dávaly jedenáctému řadovému záznamu UNLEASHED překvapivě ostrou blackovou příchuť. Do podobné kategorie spadá čtvrtá „Where Is Your God Now?“, kde Švédové válčí velmi podobnými zbraněmi: nastupují podobně přísně jako jejich krajané NAGLFAR a v melodickém bridgi před refrénem pak dávají vzpomenout na NECROPHOBIC v období skvostné sbírky „Bloodhymns“. Asi nejlepší skladba alba, není divu, že si ji UNLEASHED vybrali jako singl.
Po nepříliš nápadné dvojici „The Bolt Thrower“ a „Let The Hammer Fly“ přichází další vzepětí v podobě „Where Churches Once Burned“, opět trochu košatější a na blackovou notu sázející kompozice. Snad jen škoda toho zbytečně natahovaného závěru (ale nebojte, v pomalém tempu se vlekoucí titulní věc a dále pak poslední „Welcome The Son Of Thor!“ se na svém konci trápí ještě mnohem, mnohem více).
Pro dnešek se s vámi tedy loučím konstatováním, že UNLEASHED se bohužel nepovedlo navázat na tři roky starý počin „Odalheim“. Novinka místy působí těžkopádně, neprůbojně a celkově postrádá výraznějších momentů (čest výše uvedeným výjimkám „Where Is Your God Now?“ a „Where Churches Once Burned“). Kromě toho v tracklistu samozřejmě najdeme i další světlé momenty, ale stejně tak narazíme na vycpávkové a vyloženě odbyté pasáže. Sečteno a podtrženo, „Dawn Of The Nine“ je skrznaskrz průměrná deska, jež do zlatého fondu tvorby UNLEASHED rozhodně patřit nebude.
Letošní novinka „Dawn Of The Nine“ není zázrakem, ale zároveň ani žádným velkým propadákem. Bez velkého přemýšlení ji můžeme zařadit někam po bok „Sworn Allegiance“, čili máme co dočinění s víceméně průměrnou deskou UNLEASHED, disponující několika slušnými skladbami, ale současně i levnějšími vycpávkami.
6,5 / 10
Johnny Hedlund
- zpěv, baskytara
Fredrik Folkare
- kytara
Tomas Olsson
- kytara
Anders Schultz
- bicí
1. A New Day Will Rise
2. They Came To Die
3. Defenders Of Midgard
4. Where Is Your God Now?
5. The Bolt Thrower
6. Let The Hammer Fly
7. Where Churches Once Burned
8. Land Of The Thousand Lakes
9. Dawn Of The Nine
10. Welcome The Son Of Thor!
Dawn Of The Nine (2015)
Odalheim (2012)
As Yggdrasil Trembles (2010)
Immortal Glory (boxset) (2008)
Viking Raids 1991-2004 (best of) (2008)
Hammer Battalion (2008)
Midvinterblot (2006)
Sworn Allegiance (2004)
...And We Shall Triumph In Victory (boxset) (2003)
Hell's Unleashed (2002)
Warrior (1997)
Eastern Blood - Hail To Poland (live) (1996)
Victory (1995)
Across The Open Sea (1993)
Live In Vienna '93 (live) (1993)
Shadows In The Deep (1992)
Where No Life Dwells (1991)
And The Laughter Has Died... (EP) (1991)
In The Eyes Of Death (split s ASPHYX, GRAVE, TIAMAT a LOUDBLAST) (1991)
...Revenge (demo) (1990)
The Utter Dark (demo) (1990)
Vydáno: 2015
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 44:52
Typickej unleashed...nic víc - nic míň...a to není málo..:-)
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.